VIDEO: “Masáž je jako hra na piano,” říká žena, která si po letech v bance otevřela masážní salon na Vinohradech




Člověk v životě vyzkouší ledasco. Štěstí ale je, když se skutečně "najde" a práce se mu stane potěšením. Za tím svým se rozhodla jít Veronika Obroučková. Ta si prošla štacemi od vystupování v kapele, přes mnohaletou kariéru v bance, až zakotvila u toho, co ji přitahovalo odmalička a otevřela si masážní salón na pražských Vinohradech.

Kde začíná příběh dnešního masážního salonu na Vinohradech? 

Ten příběh začíná už v mém dětství. Byla jsem odjakživa nastavená tak, že když jsem třeba viděla starší lidi, jak trpí na záda, tiše jsem trpěla s nimi a přála si jim nějak pomoci. Tohle ve mně zůstalo a potom v pozdějších letech na střední škole jsem se začala zabývat tím, že by možná nebylo špatné se v této oblasti více realizovat a udělat tak první krok absolvováním maserského kurzu. 

Kariéra Vás ale zavedla jinam? 

Pak se to nějak zatemnilo jinými potřebami a začala jsem pracovat pro bankovní sektor, kde jsem vydržela asi 13 let. Pořád jsem ale měla nutkání se k masážím dostat. 

Co tedy bylo tím impulsem? 

Můj kamarád mi, paradoxně po jedné z mých masáži, doporučil konkrétní vyhlášenou masérskou školu, abych svůj um mohla zlegalizovat. Do té doby jsem spoustu let dělala masáže svým známým a rodině jen tak pro radost. Byla to pocitová záležitost a ruce mě takzvaně vedly samy. Tak nějak intuitivně jsem věděla, kam přesně mám sáhnout, abych člověku pomohla. Lidé zjistili, že jim moje masáže pomáhají i bez toho, aniž bych byla v oboru nějak vzdělaná. A tip od známého přišel ve chvíli, kdy jsem si to mohla dovolit, odejít z práce a věnovat se intenzivnímu několikaměsíčnímu masérskému kurzu.

 

 

 

Neznechutila jste si tím zpočátku svůj koníček? 

Naopak, nadchlo mě to ještě víc. Byla to první škola v mém životě, do které jsem se opravdu každé ráno těšila. Nemohla jsem se dočkat, co se zase dozvím nového a doslova jsem ji hltala. Přišla jsem si jako na menší „zdrávce“. Kromě masérských hmatů jsme se probírali anatomií, psychologií, epidemiologií až po balneologii a fyzikální terapii aj. Bavili mě i lektoři, opravdu výjimeční lidé, naprosté kapacity v oboru, kterým jsem neskonale vděčná za to, co mne naučili. A teď nemám na mysli pouze doplnění potřebného vzdělání v oboru masér, ale i životní moudra, která jsem si od nich vzala k srdci. Řekněme, že jsem v té době byla přesně tam, kde jsem měla být, abych si doplnila zase pár chybějících dílků do své životní skládačky. Kdo se bude chtít nechat inspirovat a projít si tímto konkrétním kurzem, ten si vždycky cestu najde, třeba na mých stránkách v sekci Kdo jsem (smích). 

Vraťme se ještě ale o něco zpět, jakou školu jste dříve studovala? 

Vystudovala jsem střední hotelovou školu, byla zaměřená spíš na hotelový management a připravovala nás na vedoucí pozice v hotelových řetězcích, nebo restauracích, či si otevřít svůj vlastní podnik. Ale člověk se vždycky narodí s nějakým svým nadáním, nebo snem, které má v hlavě a jen tak ho nepustí.

 

 

 

 

Kudy tedy dál vedla Vaše cesta? 

Po škole jsem krátce pracovala v Německu, po návratu jsem si našla práci asistentky u advokátní kanceláře v Praze, a pak jsem dostala příležitost jít pracovat do banky, kde jsem už zůstala. 

Jako bankovní úřednice? 

Zpočátku ano a postupem času jsem si vybudovala kariéru v oblasti hypotečních úvěrů, kdy jsem se vypracovala na pozici produktového specialisty a později na procesního manažera. 

Proč jste si za tím snem nešla už dříve? 

Nepocházím z Prahy, ale ze severní Moravy. Do Prahy jsem se přistěhovala a musela jsem zde, jako mladá, nějak začít. Hledala jsem práci, která by mě uživila a mohla se osamostatnit. 

Čím Vás tehdy zlákala Praha? 

Kromě pracovních příležitostí to byla i možnost dostat se k natáčení, což mne v té době také velmi lákalo. Obcházela jsem proto různé castingové agentury a konkurzy. Podařilo se mi i dostat do různých pořadů, které běžely v televizi. 

 

 

 

 

Vážně? Do kterých? 

Tak třeba jsem účinkovala v Křižovatkách života v televizi Prima. Šlo o příběhy obyčejných lidí, kteří se ocitnou v nějakých svízelných životních situacích. S tématy domácího násilí, závislostí a dalších problémů, které se mohou týkat nás všech. Byl to trochu jiný formát pořadu, než na který byl divák běžně zvyklý. Do každého příběhu bylo třeba obsadit osoby, které ho odehrály a jedna z těch osob jsem byla já, odehrála jsem si tak svoji roličku a šla domů (smích). Pak jsem také účinkovala v Nebezpečných vztazích s Honzou Musilem. K herectví, ale i ke zpěvu jsem tehdy tak trochu inklinovala. Už na střední jsem chvíli vystupovala v oblastní bigbeatové kapele a zahrála si i v muzikálu, coby členka dobrovolnického hereckého souboru. Později jsem se už ale o to přestala zajímat. Zkusila jsem si to a zjistila, že to není to, co mě bude skutečně v životě naplňovat a začala si víc naslouchat. 

Naslouchat tomu, co chcete dělat? 

Ano, kam chci směřovat a také něco pro to udělat. Víte, jednou mi jeden moudrý člověk řekl větu: „Kdo hodně chce, ten může“. Někdy to, co sami někde uvnitř tušíte, prostě potřebujete slyšet od někoho dalšího. Tohle mne nakoplo o to víc rozjet své podnikání. 

 

 

 

 

Bylo to těžké odejít z banky, z teplého místa, pohodlného zaměstnání, do nejistoty masážního salónu? 

Nebylo. V té době jsem už měla prostředky a jistotu, že to chci dělat, a ta mě poháněla. Na masérském kurzu jsem poznala spoustu fajn lidí a také svoji budoucí kolegyni, se kterou jsme si po ukončení kurzu společně masérský salón otevřely. Tomu předcházelo ještě hledání vhodných prostor. Tyto na Vinohradech mě ihned okouzlily, jen co jsem sem poprvé přišla. 

Čím? 

Částečně třeba i tím, že součástí prostor bylo už zaběhnuté kadeřnictví, které už mělo svou klientelu. Celkově panuje v salonu taková příjemná a uklidňující atmosféra.

Kdy jste otevírali? 

V říjnu roku 2019. 

Jaké byly začátky? Byl to šok, skočit do podnikání? 

Masérský kurz nás docela vycvičil v tom, co nás čeká, na co se máme připravit. Mimo jiné jsme se dozvěděli, co všechno musíme udělat pro to, abychom si mohli otevřít vlastní salon a bylo to v souladu s hygienickými předpisy. Spíš šlo o to, jakým způsobem rozjet reklamu a vytvořit si vlastní klientelu. 

 

 

 

 

To se podařilo? Vrací se klienti?

Stálých klientů máme již tolik, že zaplní celý měsíc. Každý den máme s kolegyní co dělat. Dnes jsou u nás čekací lhůty na masáž minimálně čtrnáct dní. 

A to jsou klienti ochotni čekat? 

Kvalitní a poctiví maséři, kteří jsou zaběhnutí a věnují se masážím už nějaký ten rok, mají čekací lhůtu klidně i měsíc nebo dva. Klienti se automaticky objednávají na několik měsíců dopředu. A rádi si počkají, protože ví, že jim to pomůže. U nás poskytujeme jak jemnější formu masáží v podobě manuální lymfodrenáže, tak i ty hloubkové, které, pravda, bolí, ale jsou opravdu účinné a pomáhají. A klienti to ví, proto se objednávají dopředu a dobrovolně tu bolest u nás podstupují. 

Co byste doporučila lidem, aby k Vám vůbec nemuseli? 

Člověk by měl cvičit ideálně každý den, alespoň hodinu a nejlépe protahovací cviky. Zvláštní pozornost by pak měl věnovat těm oblastem, které dostávají při jeho práci nejvíc zabrat. Pokud jde o sedavou práci, tak především záda. Důležitá je také zdravá strava a kvalitní spánek. Dělat v životě to, co člověka baví, celkově mít pozitivní přístup k životu. Dobré je, se také naučit určitě návyky, třeba nedávat vsedě nožku přes nožku, naučit se spát v noci rovně na zádech a podobně. 

Celou noc? To by mě museli asi přikurtovat. 

Ono, když ležíte na boku, máte páteř několik hodin strnule zkřivenou, to se samozřejmě musí časem někde projevit.

Někdo namítne, že to při sedavém zaměstnání, starosti o rodinu a dojíždění do práce je skoro nemožné…

Uvědomuji si, že lidé jsou v dnešní uspěchané době časově vytížení. Proto jsme tady my a snažíme se klienty vést k jednoduchým protahovacím cvikům, které zvládnou i v kanceláři. 

Když už člověk potíže má, například křivou páteř, je to nevratné? 

Pokud už někdo má chronické potíže s páteří a žije dlouhodobě s bolestí, na kterou ani tlumící prášky nezabírají, pak dokáže pomoci již zmiňovaná hloubková masáž. Žádné hlazení. Taková masáž je hodně bolestivá tím, že při ní jde masér do hlubších vrstev svalů, které jsou zpravidla zkrácené, nicméně je nejúčinnější. Bolesti začnou pomalu ustupovat, až zmizí zcela. Je třeba ale neusnout na vavřínech a docházet na masáže pravidelně z preventivních důvodů a přidat k tomu i nějaké to cvičení. Klienti, kteří mají chronické potíže, chodí nějakou dobu na masáže i co čtrnáct dní. Jinak by se jim bolesti vrátily zpátky. 

 

 

 

 

A co plavání? 

Při něm se tělo také skvěle uvolní, ale po návratu za stůl v práci jsou problémy zpátky. 

Říkala jste, že máte dva týdny čekací lhůty, kolik klientů zvládnete denně? 

Snažím se klientům dát ze sebe co nejvíc. Aby to mělo nějaký efekt a účinek, potřebuji mít pro klienty energii. Zohledňujeme kvalitu, ne kvantitu. Denně mám v průměru tři až čtyři klienty. Nicméně vše je o individuálním přístupu, o potřebách klienta, jeho aktuálních zdravotních problémech. Díky tomu volím a doporučuji klientům v danou chvíli vhodnou masáž. S někým tak strávím hodinu, s jiným dvě, tři, je to různě časově náročné. Klienti sami vidí a vnímají, že se jim věnujeme, a že nás skutečně zajímají jejich potíže. Chceme je řešit a pomoci jim, proto s nimi jejich problémy konzultujeme. Osobně nemám ráda zaběhnutý stereotyp, kdy má masér pro klienta přesně vyměřený čas a ani o minutu déle. Proto vždycky říkám, že u nás je to na pohodu a klientům tak nad rámec masáží nabízíme nápoje zdarma, u kterých si nimi popovídáme a také jim ukazujeme i cviky, jako důležitou součást prevence. 

A přece jen nepřejí se to, když každý den Vás čeká ten stejný kolotoč masáží? 

To právě ne. Ta práce mě baví, je to pro mě jako hra na piano. Jak klavíristu baví si hrát s klávesami, díky kterým dokáže vykouzlit určitý tón, tak mě neskutečně baví si hrát s těmi svaly. Vždycky je to o nějakém příběhu s klientem, který máme otevřený a pracujeme na něm dál. Není to stereotypní práce a ani mě to neunavuje. Naopak, nabíjí mě to. Nabíjí mne výsledky mé práce. Když např. sleduji, jak se mé klientce díky lymfatické masáži viditelně zmenšují otoky na dolních končetinách až o několik centimetrů už po první návštěvě a ona díky tomu září štěstím, tak je to pro mne impuls, že dělám svoji práci dobře a má smysl. 

Jak je těžké stát se opravdu dobrým masérem? Může jím být kdokoliv? 

Je to práce, kterou podle mě nemůže dělat každý. Člověk se musí s citem pro dotek narodit, mít ale také v sobě dostatek trpělivosti a pokory. Měl by si uvědomit, že má v rukou dar, který by neměl nechat jen tak ladem, ale naopak jeho prostřednictvím pomáhat druhým. Ty ruce ho v podstatě samy vedou a dokáže instinktivně rozpoznat, kde blokády na těle jsou a umí je rozmasírovat. Nejde o naučenou masáž. Ani u mě není nikdy masáž stejná, byť by se jednalo o stejného klienta. Tedy pokud samozřejmě nedělám manuální lymfodrenáž, tam je přesně daný postup a sled hmatů, který musím jako masérka dodržet.

Takže to není jen o nějakém hmatu a tlaku, ale i energii a pocitu? 

Určitě. Dobře naladěný masér navíc nabitý energií dokáže ze sebe dát klientovi při masáži víc, než si myslí. 

Dnes se všude mluví o tom, že z důvodu umělé inteligence budou ve velkém zanikat pracovní místa. Je i lidský dotek a masáže podle Vás nahraditelný? 

To je zajímavá otázka. Popravdě, já se toho nebojím. Myslím, že žádný stroj, robot ani nic jiného nedokáže nahradit lidský dotek. V něm je totiž ohromná síla. 

Takže je to řemeslo, které přežije i internet? 

Dle mého názoru ano. Lidský dotek a teplo z dlaní je jedinečné. Maséři tady vždycky byli, jsou a budou potřební. 




Autor: Michal Kolařík

Po letech v jihlavské redakci Deníku či MF DNES a iDNES.cz založil portál City.cz. Pak neodolal možnosti pracovat jako redaktor v České televizi, kde vydržel tři roky. Práce na vlastním projektu ale byla větší výzvou.




Zapojte se do dění. Bavte se a vyhrávejte.

Partneři portálu: